aktualizováno: 05.07.2011 07:28:36
Petunka - Coton de Tuleár
|
Kamarádi Mikeš
Mikeš je mourovatý kocourek s bílými packami a bříškem. Je takovou zmenšeninou Homera. Narodil se někdy na podzim 2008, ale přesné datum nevím, protože Miki je nalezenec. Jednoho prosincového večera jsem se vracela z Brna ze školy domů. Na nádraží čekal táta a vyprávěl mi, že po cestě slyšel venku mňoukat koťátko, ale nemohl ho najít. Hned jsem zpozorněla a začala se zajímat, kde ho slyšel. Když jsme přišli na ono místo, zaposlouchala jsem se a po chvilce jsem koťátko našla. Bylo tak malinké, staré asi měsíc a klepalo se zimou a částečně i strachy. Ale táta byl neoblomný, žádnou kočku už doma nechtěl a tak jsem toho prcka musela nechat na ulici. Za hodinu šla stejnou cestou moje sestra a také ona se u koťátka zastavila. Nakonec se k nám připojila i mamka a když už jsme byly tři, tak táta neměl šanci. Podařilo se nám ho přemluvit, že koťátko aspoň nakrmíme. Bylo jasné, že když taťka uvidí to malé chlupaté mňoukající klubíčko, tak ho zpátky na ulici nevyhodí a tak jsme kotě vzaly se sestrou domů s tím, že vyvěsíme ve městě inzeráty a najdeme mu nový domov, protože v té době jsme měli čtyři další kočky. Nakonec jsme koťátko pojmenovali Mikeš a zvykli si na něj natolik, že jsme nebyli schopní Mikiho dát pryč a tak u nás zůstal. Vyrostl z něj krásný kocour. Pravděpodobně má nějakou oční vadu, takže je slepý nebo vidí jen velmi slabě. Tento handicap mu však nebrání v tom, aby to byl pěkný lump. Náš dvůr už má dokonale zmapovaný pomocí sluchu, čichu a hmatu a tak neustále někde šplhá, všechno prozkoumává, hraje si s Cookies, honí motýly a mouchy nebo třeba loví paličky a větvičky pod dojmem, že je to myš.
Ze všeho nejradši má Miki jídlo. Když slyší šramotit plechovku se suchary, okamžitě přiběhne i když je na druhém konci našeho dvora. Sedí u misky dokud nesní i ten poslední drobeček a potom má bříško nafouklé jak balon a málem ho tahá po zemi.
|
